UKÁZKA PRÁCE A. JENÁČKOVÉ
V pátek 14. 9. se 8. a 9. třída zúčastnili exkurze do Polska. Konkrétně do koncentračního tábora v Osvětimi. Vyjelo se hned brzy ráno. Cesta autobusem byla dlouhá, avšak zpestřil nám ji delegát Tomáš Kryl, který svým odborným výkladem popsal „každý metr cesty“. Když už jsme se blížili k Osvětimi, měla jsem smíšené pocity.
Jakmile se všichni přesunuli z autobusu a dostali sluchátka, rozdělili nás na dvě skupiny. Hned 1. bod byla brána, kterou chodívali vězni do práce a z práce. Navštívili jsme několik bloků, špitálů, plynových komor a krematorií. Když si člověk představí, že nacisté takhle zacházeli s lidmi. Ta nejistota, strach. Člověk má snad nějakou duši. Není to jen kost a maso, krev a kůže. Je to bytost. A že se liší barvou vlasů, kůže, očí, vzhledem, náboženským vyznáním… No a co má být? Je to pár desítek let, ale zraňuje to pořád.
Nakonec se rozhodlo, že se pojede i do Březinky. Březinka – jako první věc bylo snadné poznat, že jediným VCHODEM do tábora byla strážní věž s rampou, na které probíhaly transporty. Proč asi zdůrazňuji slovo VCHOD? Myslím, že to každý ví. No přece protože žádný východ nebyl! Celý tábor byl obehnán elektrickými dráty. Jelikož jsme byli v Březince 40 minut, měli jsme možnost zhlédnout „umývárnu a WC“ a takzvanou přespávací místnost.
Nacisté rádi používali dvě věty: „Čistota půl zdraví,“ a „Práce osvobozuje,“ (na bráně v Osvětimi). Jak cynické, že?
Konečně se jelo do Krakova. Uf! Krakov je velmi staré a historické město. Něco jako naše stověžatá Praha. Socha draka, která každých pět minut chrlila oheň, byla super. Prošli jsme různé gotické, barokní a renesanční stavby ve městě. Prohlídka Krakowa se zakončila rozchodem po městě.
Na zpáteční cestě se nám Tom, Peťa Kantor a Šléša postarali o kulturní vložku. Ten, kdo chtěl spát, měl hold smůlu. Ostatní „děti“ se k nim přidaly a zazněly velmi dobré písničky. Např. Ego – Žijeme len raz nebo Ganja song atd.
Náš zájezd skončil asi v půl jedenácté večer. Poté, co jsem vysvětlila babičce, že opravdu hlad nemám a svačina mi stačila, jsem byla schopná dojít do sprchy a pak už jen zívnout a říct: „Dobrou noc!“
Aneta Jenáčková, 9.tř.