UKÁZKA PRÁCE H.CHLEBNÍČKOVÉ
Před několika dny jsme jeli se školou na zájezd do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Tento zájezd byl zaměřený na to, abychom se dozvěděli něco o učivu, které nás v tomto roce čeká. Ještě po několika dnech od návštěvy v Osvětimi se tam myšlenkami vracím a přemýšlím, jak se tam ti lidé cítili. My, když jsme ráno nasedali do autobusu, tak nikdo z nás neměl představu, jak to tam bude vypadat, ale dobře jsme věděli, že se to brzy dozvíme.
Asi po třech hodinách cesty jsme přijížděli k táboru. Z ničeho nic jsme měla takový zvláštní pocit a řekla jsem si: „Tak a už jsme tady.“ V ten moment jsem si uvědomila, že stejně jako já sem přijížděly statisíce lidí, kteří si mysleli, že jdou do nového domova, a pak byli zabiti.
Usmrcování v tomto táboře probíhalo několika způsoby. Děti a lidé, kteří nebyli práce schopni, byli rovnou posláni do plynové komory a někteří byli zabiti injekcí, která se jim píchla do srdce, a jiní umírali vyhladověním nebo byli zastřeleni. Vězni, kteří už to psychicky nevydrželi, se raději dotkli elektrického oplocení, aby už se zde nemuseli dál trápit.
Vězni v tomto táboře museli tvrdě pracovat. Každý den, když šli nebo se vraceli z práce, museli pochodovat na hudbu, kterou hrál táborový orchestr, a byli přepočítáni; pokud někdo chyběl, ostatní za to dostali tvrdý trest. Vězni, kteří tvrdě dřeli, se ještě museli dívat na nápis na vstupní bráně, kde bylo napsáno „arbeit mache frei“ (práce osvobozuje). Nejlépe na tom byli ti, kteří byli v táborovém lazaretu nebo mohli po ostatních lidech třídit věci, které si sem dovezli.
Jak už jsem před chvílí zmínila, lidé umírali často na vyhladovění. To proto, že jim byl na snídani podáván teplý nápoj podobající se kávě, na oběd polévka a na celý den jim byla dána malá kostka chleba. Toto množství jim bylo podáváno schválně, protože lékaři tohoto tábora vypočítali, že lidé, kteří budou dostávat tuto stravu, by měli do třech měsíců umřít. Tito lékaři také prováděli na těchto lidech své lékařské experimenty. Dva z lékařů se pokoušeli o hromadnou sterilizaci, a to proto, aby se Židé nemohli dál rozmnožovat a jejich rasa byla zničena. Jeden z lékařů, Josef Mengele, se naopak zabýval dvojčaty a zkoumal, jak to udělat, aby se dětí z tak zvané „čisté rasy“ rodilo více. Mnoho lidí kvůli těmto experimentům umřelo.
Byli jsme se také podívat na vězení a další trestací nástroje, které se nacházely v táboře. Podívali jsme se také na stěnu, u které byla postřílena spousta lidí. Koncem naší prohlídky jsme se podívali do plynové komory a krematoria.
Potom jsme přejeli do 3 km vzdálené Březinky. Tam jsme toho neviděli tolik, co v základním táboře (např. vlasy, boty, kufry, oblečení, hrnce a další věci vězňů), ale přesto na mě celý tento tábor zapůsobil ještě strašnějším dojmem. Po tomto strašlivém, ale poučném zážitku jsme opět nasedli do autobusu a odjeli na prohlídku Krakova.
Hana Chlebníčková, 9.tř.